Dnes, v této době, více než kdy jindy, si uvědomujeme důležitost být spolu. Jsme rozdělováni a nelíbí se nám to. Možná nás to ale vede k zamyšlení nad tím, že oddělení jsme byli už před tím. Nyní je to jen více vidět.
Jeden moudrý a tak trochu fiktivní muž, čaroděj Gandalf z Pána prstenů, prohlásil, že „To jediné o čem rozhodujeme, je jak naložíme s časem, který nám byl dán.“ No a to je hluboké, protože cítíme, že je to pravda. Je to to jediné, co opravdu máme.
Všechny věci a hmotné statky, co nashromáždíme si s sebou z tohoto světa neodneseme. Zůstanou tady a možná až tehdy pochopíme, že jsme je nashromáždili jen proto, aby nám dělaly společnost a radost po dobu toho našeho času tady a že možná některé byly i úplně zbytečné. Že bychom možná byli šťastnější, kdybychom je neměli a nemuseli jsme obětovat tu nejtvrdší měnu, náš čas, abychom si je pořídili.
Ten vzorec se stále opakuje a je vidět u tolika lidí. Abychom naplnili očekávání okolí a žili podle obecně zažitého standardu, tak je muž, otec od rodiny v práci skoro pořád. Musí totiž vydělat na hypotéku, dvě auta, vybavení domu, pojištění, letní a zimní dovolené, kroužky, někdy i na školu. Mění svůj čas za životní standard.
Past je to, že i když ten cizí standard naplní, tak to ke štěstí nevede. Lidé, kteří propadají depresím a vyhoření, mají často úplně všechno, co by podle těchto měřítek měli mít.
Neposlouchají totiž své niterné touhy a potřeby a místo toho uspokojují ty obecně zažité. A tím se dostávají do pasti, protože vydělat peníze na to všechno vyžaduje mnoho úsilí, které je nejčastěji zaplaceno časem, kdy taťka není doma. A jsme zpátky u Gandalfa. „To jediné, co máme, je čas, který nám byl dán.“ A my jej často prodáváme za věci.
V rámci semináře “Sobě pánem za dva týdny” si rovnáme priority a hodnoty tak, aby došlo k uvědomění toho, co je pro nás důležité. Ale opravdu důležité. Pro nás konkrétně. Ne pro přání nebo očekávání kohokoli jiného.
Přišli jsme sem na svět s obrovským darem. A tím jsou naše unikátní touhy a přání. A pokud je dáme na vedlejší kolej a hrajeme hru života pro naplnění přání a očekávání někoho jiného, tak nemůžeme být uspokojení ani až toho dosáhneme. Není to totiž naše.
Utrácíme peníze, které nemáme, za věci, které nepotřebujeme, abychom udělali dojem na lidi, které ani nemáme rádi.
To je tak smutné a přesto tak přesně popisující, v čem mnozí z nás žijí.
Naše rodina a lidé kolem asi nikdy nebudou schvalovat to, jak jsme se rozhodli žít. A je až zajímavé, jak rychle poznají, že přemýšlíme jinak než je běžné, ač to na nás nemůže být až tak vidět při pouhém pozorování zvenku. Ale velmi brzy dostáváme nálepky těch podivínů a k tomu stačí málo. Třeba jen způsob, jakým mluvíme se svými dětmi nebo obecně nelogické věci, kterých se dopouštíme.
Přišli jsme ale na to, že už není třeba dělat na někoho dojem. A že naopak, tím, že jsme autentičtí, jsme v souladu sami se sebou a tak žijeme život, který chceme a ne ten, který bychom měli.
Možná to vypadá, že si ve všem hledáme své cesty a potřebujeme být odlišní. Ale vyplyne to vždy z toho, že se kriticky ptáme PROČ i tam, kde je to obecně dáno. Pokud zkoumáme ono PROČ, tak dostaneme odpovědi a ty mnohdy nedávají vůbec smysl a tak jsme si už zvykli věci v sobě přeprogramovat tak, aby naše PROTOŽE, bylo s námi vnitřně pořádku.
A žije se v tom moc hezky.
V rámci semináře na dálku „Sobě pánem za dva týdny“ jdeme s účastníky také do hloubky vlastní autenticity a pravdivosti, abychom mohli být v souladu sami se sebou. Abychom mohli žít s vědomím, že je vše v pořádku a že jsme sami páni svého osudu. Že děláme věci z našeho vnitřního pohnutí a ne pro splnění standardu dnešní společnosti. Ten je postaven tak, že nás lidsky odděluje a to za mě není v pořádku.
Měli bychom být jako rodina hlavně spolu. A je možná tak trochu jedno kde a s čím.
