Věděl jsem do čeho jdu, jen už je to nějaký pátek, co jsem to naposledy prožil.

Tento víkend se v Praze v centru Avaloka konal seminář Intenzivní Cesta Brandon Bays.

Pokud víte co Cesta je, tak možná budete tušit, co se tam mohlo dít. Ale budu o tom psát tak, jako byste vůbec nevěděli. 

Brandon Bays kdysi, před asi 30 lety vytvořila metodu práce se sebou, na jejímž počátku stálo její vlastní uzdravení a „zmizení“ nádoru o velikosti basketbalového míče, který měla v břiše. K Brandon, která v životě vyzkoušela a také sama lektorovala všechno možné, to přišlo v jeden ovícený okamžik plný absolutního odevzdání, když vše ostatní selhalo. Od té doby to nese mezi lidi. 

Podstatou její metody je uvolnění buněčných vzpomínek, aby se nové buňky v těle mohly tvořit bez zátěže našich životních traumat, která máme prožitá a na nevědomé úrovni v nás stále jsou. Metodou Brandon se do nich můžeme vrátit a přes odpuštění a pře-rámování těch vzpomínek může začít uzdravování na té nejhlubší úrovni. 

Takto by se to asi dalo popsat, ořezané bez všeho ostatního – tak nějak fakticky. 

Jenže tak to celé brát snad ani nelze, protože by tomu chyběla ta „omáčka“ kolem, která to podle mého dělá právě tím, co Cesta je. 

Byl to můj 4. seminář Cesty a druhý, na kterém jsem byl jako trenér pro podporu účastníků. Nejsem terapeut této metody, jako naprostá většina dalších trenérů, kteří mají absolvoaný celý terapeutický výcvik, ale už mám s Cestou něco prožito. 

Sedím teď v obýváku, poslouchám tichou a pomalou meditační hudbu a vzpomínám na to, co všechno se vlastně od pátku do včerejšího večera stalo. 

Cesta je cestou domů, k sobě dovnitř. K tomu světlu, co máme všichni uvnitř sebe, ale bývá často zakryto těmi všemi nánosy, které jsme si vytvořili a těmi okamžiky, kdy jsme se zavřeli do sebe, když nějaké emoce nemohly proběhnout. Něco jsme zažili a cítili silné emoce, které zůstaly nevyjádřeny. A vše to zůstává v nás. Pokud se s tím nepracuje. 

A z pohledu organizace celé akce mě fascinovala její čistota, opravdovost a nejvyšší záměr – aby se účastníci mohli nerušeně dostat k sobě, naučit se procesy emocionální a fyzické Cesty a na konci víkendu vnímat, že oni sami jsou tou láskou, kterou někdy máme pocit, že si musíme tak moc zasloužit. Že to světlo bylo celou tu dobu v jejich nitru a že k němu mají neustále přístup a že už je čas začít z tohoto místa žít. 

Bohdana a celý tým trenérů mi zase připomněli jaké lidi Cesta přitahuje a proč je mi tam s nimi vždycky tak dobře. Jsou to lidé, kteří se emocí nebojí a kteří otevřeně se slzami v očích ukazují svou vděčnost za cokoli nehledě na to, co se v dnešní společnosti obecně učí, že by se mělo nebo ne. Je to celé taková komunikace na úplně jiné úrovni. Na úrovni srdce. Vlastně něco, s čím se člověk jinde prakticky nesetká. A právě proto si připadá jako v jiném vesmíru. 

Když jsem pak viděl, jak se začli scházet účastníci semináře v naději, že si odnesou něco výjimečného, samo o sobě to bylo velmi emotivní, protože jsem už věděl, že některým z nich to změní celý jejich život a že budou za ten víkend odcházet jiní lidé, než kteří přišli. A být tam pro ně a cítit jejich radost z toho, že tam jsou, ale také jejich nejistotu a napětí mi připomínalo instrukce od Bohdany, které zněly ať tam pro ně jen jsme ale necháme to celé na nich a na tom co pro ně má Grace (boží milost) připraveno a co si mají odnést. A tak jsme tam pro ně byli a pomáhali, jen když bylo potřeba. 

A já? Já věděl, že trenérství Cesty není jen dobrovolná brigáda na víkend. Nesl jsem si tam svá témata a netrvalo mi to dlouho od začátku, než to s nimi začlo pracovat. Já jsem velmi emotivní a na seminářích Cesty mi stačí už jen samotné prostředí, aby to začlo proudit a tak se mi otevřelo mnoho vlastních uvědomění a omezujících přesvědčení. Třeba právě to, že lásku si musíš zasloužit, ale já si jí nezasloužím, také to, že nejsem dost dobrý, až po přesvědčení, že svět je zlý a že ho musím zachraňovat, což vysvětluje přesně to, co se mi v životě děje. Jsem za to uvědomění moc rád. 

Ve vzájemném procesu s jednou z účastnic kurzu jsem se dostal zpět do své vzpomínky, kdy mě rodiče nechali s angínou v nemocnici na naší dovolené na Šumavě a mě to hodně mrzelo jako dítě. U táborového ohně v samotném procesu uzdravení této vzpomínky jsem jim to ze srdce odpustil. A mohl jim říct, to, co dříve nezaznělo, protože to nebylo bezpečné. 

A druhý den pro mne bylo klíčové uvědomění, že z lítosti k vlastnímu bráchovi, který měl už od malička mnoho (kolem 20) dioptrií, jsem si já jako své téma vzal tehdy tloušťku, abych v tom bráchu nenechal a nebyl on ten jedinej rozbitej (uf). A také abych získal pozornost rodičů, která se upínala hodně k němu právě pro jeho handicap. Do nedávna jsem ještě emoce zajídal a neslo se to se mnou celý život. 

Ty emoce ze semináře jsou těžko přenositelné písmenky, ale chtěl jsem o tom pár řádků napsat, píšu je vždy. Protože bych chtěl, abyste se o tom dozvěděli a abyste si třeba díky tomu našli svou cestu k Cestě Brandon Bays a zkusili se podívat do toho, jestli by to i pro vás nemohla být cesta zpátky domů k sobě.

Začít se dá třeba knížkou Cesta, která je skvělou vstupní branou k té moudrosti, co Brandon Bays a celá komunita lidí kolem Cesty nese k lidem. 

Je to něco, co opravdu stojí za prozkoumání. Mě to kdysi před lety změnilo život a nevím jestli bych byl vůbec schopný vyjmenovat lidi, které jsem díky tomu poznal a jaký přínos měli pro můj život. Ale Cesta je pro mě společný jmenovatel mnoha lidí a krásné energie lásky, na kterou je krásný se napojit a na té vlně se nechat nést. Alespoň do té doby, než zjistíme, že tou láskou…. jsme my. 

Více o Cestě najdete zde: https://www.brandonbays.cz/