“Přál bych si aby tam táta byl. Byl pořád pryč a sice nás zajišťoval materiálně, ale chyběl mi v životě více než cokoli jiného.”

Tyto věty, nebo jím podobné, jsou to co nejčastěji slýchám od dalších chlapů v rámci mužských kruhů i procesů čištění buněčných vzpomínek v rámci Cesty Brandon Bays, kde se jde do hloubky vlastních přesvědčení a vzorců žití. 

No a rezonuje to se mnou také proto, že to jsou i má vlastní slova. 

Táta byl pro mě do jisté míry jen stín, který tam možná i někdy byl, v době mého dětství a dospívání, ale rozhodně nebyl přítomen duchem a už vůbec ne, aby tam byl pro mě a naslouchal tomu, co říkám, dělám a co se mu snažím říct. 

Pamatuju si, že táta po práci dovydělával peníze, které mu asi zaměstnání nedalo a tak vyráběl rybářské splávky. Dělal je doma v obýváku, dole v garáži, vyráběl je dokonce i na dovolených, což byl čas, který jsme měli mít spolu a který byl pro nás svatý. 

Pamatuju si, jak jsme byli na dovolené na Červené, což bylo chatové tábořiště na Orlíku od Rudého Letova, kde rodiče pracovali. No a táta na vařiči vařil koplen, aby mohl vyrábět rybářské kačeny. Také si pamatuju, jak jsme byli na jiné dovolené, šli jsme na rodinný výlet a on měl s sebou na krku přidělanou takovou krabici ve které měl splávky, měl na sobě své prstýnky se šmirgly a těmi obrušoval těla splávků. Opět nepřítomen, ač s námi. 

A to jsou jen ty, které si na první dobrou vybavuju. No a možná by se dalo říct, že tím zaměstnával své ruce ale duchem byl s námi. Na to bych odpověděl příhodou, kdy chodil do garáže dělat splávky a vždy si vzal z police pár audiokazet, které tam u toho poslouchal. Bral je všechny postupně, protože to byly stovky a možná tisíce hodin tam strávených. No a jednou jsme se za ním zastavili v garáži a když jsme k němu přišli tak jsme zjistili, že vyrábí splávky a u toho ani neví, že poslouchá na audio kazetě mámin aerobik. Takže  duchem nepřítomen. 

Nevím čím se to našim otcům a možná jejich otcům, kdo ví, vtěsnalo do hlavy, že je důležitější materiální zajištění rodiny než čas, spolu kvalitně strávený. A to nešlo o základní věci k žití, na ty věřím bylo dost peněz vždy, ale spíše o nadstandard ve formě bohatého ježíška, dovolených, video jsme měli jedni z prvních rodin v okolí, počítač, abychom mohli hrát Bomb Jacka a Manic Miner a tak. Takže když to tak shrnu, tak šlo o to, co bylo navíc – bylo to volitelné. 

A já to určitě ocenil. Bylo krásný se pod smát na nová kola schovaná za vánočním stromečkem nebo nový akordeon, klávesy Casio a tak vůbec. Ale dneska, když se na to podívám zpětně, tak bez toho všeho bych určitě dovedl být a i bych našim rozhodně odpustil, že ty věci nemáme (co neznáš, to ti nechybí, no ne?), jen kdybych měl možnost strávit více kvalitního času s tátou. 

Vlastně ani nevím jestli to tak opravdu bylo, třeba ne a třeba mu křivdím, ale možná nejhlavnější je ten můj pocit, že tam ve většině případů prostě nebyl. A když tam byl, tak byl na nás jen tvrdej, možná aby utvrdil svou autoritu, a tím jsme se více a více oddalovali. 

Čím dál více vnímám, že jsme generací chybějících otců a myslím, že nás to poznamenává všechny. Chybí nám skutečně mužské vzory. Máme špatné vztahy s otcem a i proto si je často musíme sami řešit i kvůli tomu, abychom našim dětem mohli být lepším tátou.

 Dobře cítím, jak jsme jako tátové pod neustálým tlakem mezi dvěma rovinami. Tou abychom byli schopni dobře zajistit rodinu a tou, kde k tomu máme omezený čas, který právě rodině ubíráme. 

Nejeden chlap dneska cítí tento tlak a snaží se rozluštit tu hádanku, jak na to, aby to mohlo fungovat v obou těchto rovinách. Každý z nás chce být schopen rodinu zaopatřit a věřím, že většina s ní chce i být. 

Sám jsem se na to “jak na to” snažil přijít možná posledních 5 let. Pustil jsem se i do různých projektů, které mi měly právě toto zajistit formou reziduálního příjmu. Zdálo se to perfektní. 

Časová investice do toho, abych mohl dostávat peníze i v době, kdy nepracuju. Znělo to fakt dobře, jen jsem po prvním roce budování svého podnikání zjistil, že jsem rodinu viděl mnohem méně než před tím, a že mi to nevyhovuje. 

Věřil jsem ale, že se to zlomí a tak jsem vydržel ještě další rok. Ale prolomit se mi to nepodařilo a já byl čím dál více jinde, než ti, kvůli kterým jsem to všechno dělal, až jsem si uvědomil, že při stavění podnikání přicházím vlastně o to nejzásadnější, co mám a to je čas se svou rodinou v době, kdy děti rostou každým týdnem a to navíc v době, kdy mě potřebují možná nejvíce. 

Nechal jsem toho a vrátil se nohama zpět na zem a fyzicky i duševně blíže svým nejbližším. 

Nakonec se mi to podařilo vyřešit tím, že jsem se rozhodl, že budu pracovat jen 4 dny v týdnu. Pracuju jako obchodník s marketingem a bez jakéhokoli fixu, takže dostávám odměnu jen z provize z prodeje. 

Pustit 20% svého času určeného k práci s klienty, se mi zdálo nejdříve nemožné, ale od začátku tohoto roku si držím jen 4 pracovní dny a vše se změnilo. 

Tím, že jsem více v souladu s tím, že můžu trávit kvalitní čas se svou rodinou, se zefektivnila má práce ve zbylých 80% času, které věnuju naplno práci na klientech a s klienty a můj měsíční příjem se zvyšuje každý měsíc nehledě na to, že  prací trávím méně času než dříve. 

Tím jsem šťastný já, mé děti a možná ze všeho nejdůležitěji, má žena Lucka, protože od jejího stavu a emocionálního rozpoložení se vše v naší rodině odvíjí. Najednou je to vše v souladu a funguje to skvěle. A já jsem za to moc vděčný. 

Každý pátek, který mám volno si maximálně užíváme a já jsem zjistil, že jsem se tím rozhodnutím přiblížil více tomu, co je pro mě v současné době v životě prioritou, tedy své rodině a dětem, které fakt rostou čím dál více a mě to utíkalo před očima. 

Toto je recept, který fungoval právě pro mě a budu rád, pokud to inspiruje kohokoli dalšího. Mým dlouholetým lpěním na pracovním výkonu a s tím spojeném výdělku, jsem zapomínal, že to, proč to dělám mi mezitím utíká mezi prsty a uvědomění, že má hojnost je právě ČAS, který já i má Lucka můžeme strávit s dětmi a společně. 

V ten moment došlo k pohnutí a začlo se vše dařit tam, kde jsem na tom do té doby lpěl a vnímal silné tlaky z mnoha stran. 

Pokud jsi táta od rodiny, tak bych se nad tím vším fakt zamyslel. Klidně můžeme zajít sednout a pokecat o tom, co fungovalo a nefungovalo právě mě. A proč. Nemám univerzální návod, jen vlastní zkušenost. 

Pokud jsi naopak máma od dětí, které tátu moc nevidí, tak mu to dej přečíst a třeba ho to v něčem inspiruje nebo donutí stejně jako mně vyndat hlavu z písku. 

Budu rád, když mé vlastní uvědomění a příběh budou sloužit a tím bude více šťastných tátů, dětí a mamin mezi námi. 

Mám ještě dlouhou cestu před sebou v tom, jak to mít zvládnuté, ale věřím, že jsem každým dnem o kousek blíž tomu, jak se stát tátou a manželem, kterým chci opravdu být. 

Dobrej táta je totiž nepostradatelná součást života našich dětí. Táta, kterej tam je fyzicky a je i duchem přítomen.