Taky si tak někdy připadáš?
Jak kdybychom byli jen mašiny na vydělávání peněz, to nás zaměstnávalo na většinu našeho času a na samotné žití už není ani čas a ani energie. A čas běží.
Popisuje to hezky realitu, ve které je většina z nás. Minimálně 60% Čechů žije prý od výplaty k výplatě.
A máme pocit, že z toho není cesty ven.
Řešíme to tím, že si najdeme lepší práci, kde platí více, což problém může vyřešit. Většinou jen krátkodobě. Neřeší to to nejdůležitější, totiž že nežijeme tím, co děláme. Jen dostáváme více peněz nebo lepší podmínky za něco, co dělat opravdu nechceme.
Problém je, že často oddělujeme svou práci od života. Že vnímáme, že je nejdříve práce a potom až zábava. Že bez práce nejsou koláče. A že v práci se musí přece tak trochu trpět. Musíš něco vydržet abys dostal to, co chceš. Peníze na žití.
Je to zvrácený model, který jsme se naučili vnímat jako normu. A ta norma může fungovat pro systém, jak je nastaven. Miliony tak nějak funkčních idiotů (se vší úctou), kteří chodí pracovat za výplatu, dostanou zaplacenou dovolenou a mají nějaký pocit kariérního růstu. Když onemocní, tak si vezmou sick day nebo dovolenou, prášek a bude líp a budou se udržovat v chodu, dokud nevyhoří nebo dokud nepůjdou do důchodu, kde se možná k tomu, co dělají opravdu rádi vrátí. Anebo zjistí, že už to nejde.
Je to krutě nastaveno pro člověka. Je z něj vyčerpáváno vše, co má a po desetiletích ho to vyplivne s vyšším věkem, ale pořád bez uspokojení z toho, čím se zabývá. A hledáme náhradu za toto jinde, ale ona tam málokdy je. Pokud neděláme to, co nám dává smysl ze všeho nejvíce a kde můžeme použít své jedinečné dary, tak jen mrháme časem, který je tím nejcennějším, co máme.
A vše začíná uvědoměním toho, že to tak opravdu je. Přiznáním si toho, že nežiju tak, jak bych si přál. A k tomu je potřeba hodně odvahy a síly. Protože v životě si budujeme svůj osobní status spíše tím, že sami sobě prodáváme to, jak jsme v pohodě, úspěšní a cool.
A jsme opravdu? Kým jsme, když nikdo nekouká?
Potkávám se s lidmi a ptám se jich na to, jak se mají a co dělají a s nenaplněním se potkávám v překvapivě vysokém počtu odpovědí. Jak to máš ty?
Vzal jsem si jako správný Budil (Štěpán Budil) toto téma jako své nosné, protože cítím zodpovědnost a taky chuť lidem připomínat, že jsou něčím mnohem mnohem větším, než čím si zatím dovolují být. A dovolit si být tím, kým se opravdu cítím být, je podle mně to, čemu se říká SVOBODA.
Tomuto tématu se věnuje můj 4týdenní kurz CESTOU PROBUZENI, kde si vyhrneme rukávy a půjdeme spolu s účastníky především každý do sebe, abychom našli, co tam je a zatočili se strachem a přesvědčeními, které nám v naší cestě brání a udělali první kroky k tomu, co opravdu dělat chceme.
Vedu to já, Štěpán Budil a tak vězte, že to bude hodně o vás, autentické, lidské, osobité a hlavně, že vás to posune o kus dopředu.
A já se moc těším na to, že to spolu prožijeme.
